Starší trhovou ves Žebrák získal syn Oldřicha z Valdeka, který zemřel
roku 1281. Hrad, jenž získal jméno po skalním žebru, na jehož konci stojí, založil teprve jeho
vnuk Oldřich Zajíc (umírá 1304). Nové sídlo žebrácké (později
hazmburské) větve Buziců bylo postaveno asi 2km severně od obce na
ostrohu, vytvořeném křemencovým valem, který se táhl shora od
severovýchodu a zde nad soutokem Pekelského a Stroupinského potoka
končil. Protože hřeben byl velmi dlouhý a jen několik metrů široký, byl
příčný příkop, jímž byl křemencový val napříč proťat, vzdálen od obou
potoků téměř 200m. Na tomto neobyčejně úzkém a protáhlém staveništi byl
postaven vnitřní hrad, jehož nejdůležitější část, okrouhlá věž, měla v
průměru více než 11m. Těsně za ní, oddělen asi 2,5m širokou mezerou stál
palác, který byl na nejširším místě za věží včetně zdí asi 10m široký a
přes 30m dlouhý. Z budov, které vyplňovaly mezeru mezi palácem a
příčným příkopem, zůstaly jen nepatrné zbytky zdí. Teprve těsně nad
příkopem se zachoval základ obdélného stavení s dodatečně vestavěnými
rohovými pilířky pro klenbu.
K hornímu hradu se připojovalo předhradí, založené ve svahu, z něhož
však zbyla jen severní a západní část. Jižní část, založená na úbočí
křemencového valu, až na nesouvislé zbytky zdí úplně zmizela. Původní
cesta na hrad odbočovala v Žebráku od hlavní dálkové komunikace k
severu, pod okrouhlou věží horního hradu překročila Mlýnský potok a
pokračovala podél jižní, dnes zmizelé části předhradí až k příčnému
příkopu. Za ním se otočila zpět a vstoupila do severní části předhradí,
založené hluboko ve svahu. K ochraně brány, prolomené v příčné zdi,
která se tu postavila příchozímu v cestu, byla po pravé straně do
pravoúhlého nároží vestavěna druhá okrouhlá věž, přístupná přímo z
ochozu severní hradby hrotitým portálkem. Na rozdíl od velké věže
vnitřního hradu byla slabší a menší; měla v průměru necelých 9m a
obvodní zeď jen 2m silnou.
Horní věž bývala spojena v 1. patře padacím můstkem přímo se
sousedním palácem a odtud také přístupná. Ostění vstupního portálku,
prolomeného vysoko nad terénem, je dnes vylámané a nahrazené, ale horní
část pravoúhlé vpadliny pro padací most je dosud patrná. Vzhledem k
neobyčejné těsnosti staveniště byla okružní zeď horního hradu, která se
připojovala k nároží paláce, otočena kolem velké věže, kde byl vrchol
valu nejširší, ve formě jakéhosi velmi těsně obepjatého pláště, který
ponechával mezi zdí a věží jen úzkou, 1m širokou uličku. Na západ od
věže, kde se hřeben zase zužoval a prudce svažoval suťovým podnožím k
soutoku potoků, se obě ramena pláště, uzavřená příčnou zdí, zase spojila
a vytvořila před věží protáhlou, jen asi 3,2m širokou baštu, uzavřenou
na konci ostrohu půlkruhem. Tak došlo k vzniku neobvyklého útvaru
protáhlé bašty s oblým čelem, které tu bylo podmíněno vlastně jen
mimořádně úzkým staveništěm, nedovolujícím rozvinutí do šířky a
znesnadňujícím neobyčejně tvrdým materiálem zakládání hlouběji ve
svazích. Měla-li věž zůstat volná, bylo to jediné řešení, které
umožňovalo hradní posádce plynou cirkulaci z podstřešení paláce po
ochozech hradebních zdí kolem věže.
Dalším neobvyklým zjevem tohoto hradu je druhá okrouhlá věž, střežící
vstup do předhradí. Není tak výjimečná svou existencí - podobné věže
byly už na Bezdězi a na Pecce - jako spíš svým zařízením a způsobem
zapojení do hradebního okruhu. Je mnohem slabší, než bývají obvykle
velké věže (vnitřní průměr měří 4,8m při síle zdi pouhé 2m). Přízemí,
uzavřené ve výši hradebního ochozu rovným stropem, bylo zcela temné, bez
otvorů; otvor, jímž se dnes pracně protáhneme dovnitř, byl vylámán
dodatečně. Patro bylo sice na konci 14. století - podobně jako na hlavní
hradní věži, přestavěno, ale na jeho zařízení se sotva co změnilo.
Vzhledem k tomu, že věž nebyla přístupná zdola a stála v nároží, musel
být vchod už od počátku na dnešním místě, mezi oběma hradbami. A protože
se nezměnila ani poloha stropu, je zřejmé, že už od počátku měl být ve
stejné výši jako ochozy hradebních zdí. Byl tedy zapojen mnohem těsněji
do komunikace hradebních ochozů, než bývalo zvykem dříve, např. na
Volfštejně, na Bezdězu nebo ještě v Dobronicích. V 15. století byla věž
dovybavena patrem se střílnami a zřejmě nesla další roubené nebo
hrázděné patro či polopatro pro střelce z ručnic. (Jednalo se o jednu z
nejstarších snah o reakci na rozvoj dělostřelby po husitských válkách.)
Hrad nabyl zvláštní důležitosti zejména od roku 1346, kdy byl Karel
IV. zvolen za krále v říši. Ležel totiž poblíž hlavní cesty, která
spojovala Prahu, přes Zdice, Plzeň a Brod s Norimberkem a odtud přes
Würzburg s Porýním, kam už dříve a od dob Karlovy mnohem naléhavěji
směřovaly politické zájmy českých Lucemburků. To bylo také jedním z
hlavních důvodů, proč už v roce 1336 Jan Lucemburský hrad získal pro
sebe záměnou za panství budyňské, které dostal jako náhradu dosavadní
držitel Žebráka, Zbyněk Zajíc z Hazmburka. V roce 1341 koupil hrad i s
panstvím Karlův nejmladší bratr Jan Jindřich, když byl vypuzen z Tyrol;
ten také hrad opravil a patrně i rozšířil. Postavil zde novou kapli ke
cti sv. Apolináře a sv. Markéty a daroval jí obec Praskolesy, což Karel v
roce 1349 potvrdil. Krátce nato, po rozvodu Jana Jindřicha s tyrolskou
dědičkou Markétou Maultasch a po jeho odchodu na Moravu, připadl hrad
králi, který hradní kapli přivtělil v roce 1357 k nově založenému
děkanství karlštejnskému. Hrad sloužil bezpochyby jako přestupní stanice
a místo noclehu při častých Karlových cestách do říše a zejména při
návštěvách říšských sněmů, svolávaných obvykle do Norimberka.
K takovým "přestupným" hradům patřil zřejmě od roku 1336 i Žebrák.
Jeho význam podstatně stoupl zvláště od roku 1353, kdy byla spolu s
Laufem za Karla IV. přikoupena za 20000 zlatých celá Horní Falc a část
Horních Frank. Proto byl Žebrák zařazen do Majestas Carolina mezi hrady,
které nesměly být zastaveny královně nejdéle na 20, jiným osobám pouze
na 10 let. Těsně před smrtí v roce 1377 dal Karel obehnat zdí i městečko
Žebrák, takže dálková cesta, která jím procházela, byla pak na obou
koncích obce uzavřena věžovými branami.
Prosperita hradu hodně závisela na vztazích českého dvora k říši. To se
projevilo zvláště v době Václavově, který na hradě nejčastěji meškal v
letech 1383-96, kdy alespoň občas zajížděl do říše. V té době byl hrad
patrně také přestavěn.
Přestavba se týkala především starého hradního paláce, postaveného na
křemencovém valu těsně za velkou okrouhlou věží, s níž byl spojen už od
svého založení v 1. patře padacím můstkem. O přestavbě, která byla
velmi pronikavá, protože ponechala ze starší budovy jen spodní část
obvodových zdí, lze si dnes udělat představu pouze podle zbytku severní
zdi se čtyřmi velkými obdélníky oken,profilovaných šikmicí s vloženým
oblým prutem. Kamenné venýře oken dostaly v průčelí široké rámy z bílého
štuku, stejně jako ve východním průčelí královského paláce nahoře na
Točníku. Opakuje se tu tedy podobné pojetí průčelí, jaké je třeba na
Menštejně a Bečově. Palác byl prodloužen a zcela přestavěn. V patře nyní
obsahoval velký sál, klenutou místnost spojenou s přízemím šnekovým
schodištěm a další prostoru v rozšíření. Současně byla také stará velká
věž vedle paláce pokryta hrubou omítkou, v níž byly vytaženy bílé hladké
pásky, napodobující kvádrování. Dále byla zvýšena o nástavbu snad
obytného charakteru. Kaple, která stávala patrně až na východním konci
hřbetu, zmizela zatím beze stopy.
Starý a malý hrad, nezpůsobilý vzhledem k mimořádné těsnosti
staveniště k rozšíření, nestačil potřebám krále, zvyklého od
nejútlejšího dětství přepychu, ani početné družině a četným vzácným
hostům ze zahraničí, zejména z říše, kteří sem za králem přicházeli.
Proto dal král postavit ještě jednu obytnou budovu v předhradí, kde byl
terén k rozvinutí takové stavby příhodnější. Podobně jako na Lokti
nevázala se ani tady nová budova stavební čarou, vymezenou starší
okružní hradbou, ale protrhla rovným čelem zcela bezohledně její oblou
linii. K tomuto širšímu křídlu, obrácenému průčelím k západu, k potoku,
přiléhalo užší dvorní křídlo, přistavěné k starší hradbě, z něhož však
dnes zbyly už jen základy. Mělo se jednat o využití starší menší věže v
čele bývalého nádvoří, která obdržela novou funkci jako okrouhlé boční
průčelí nového úzkého paláce, jež zaujal původní nádvoří beze zbytku.
Hlavní obytné křídlo mělo dvě patra, krytá trámovými stropy, po nichž
zbyly kapsy v dosud stojící západní zdi, uplatnila se i roubená komora.
Úzká okna s lavičkami ve výklencích mají ostění už dávno vytrhané. Na
severu přiléhal k budově užší přístavek se zbytky točitého schodiště.
Jediným charakteristickým znakem, který dovoluje datování a slohové
zařazení stavby, je zbytek jihozápadního nároží, vyzděného z bosovaných
kvádrů. Podobné kvádry zpevňovaly také druhé zevní nároží budovy, ale ty
byly po devastaci hradu v 16. století vytrhány. Současně bylo k hornímu
hradu přihrazeno na jihu podhradí, uzavřené dvěma branami: jedna byla
za mostem, překračujícím Mlýnský potok, druhá na východě, kde hřeben
horního hradu přetínal příkop. Byly tu postaveny také další budovy(dnes pivovar připomínaný již v roce 1590), o čemž svědčí gotické okno v jeho západní části, a podhradí, které bylo přičleněno k Točníku.
Řetěz staveb se táhl i mezi bývalým jádrem a kaplí nad příkopem. Nejpozději od této doby byla součástí obranného systému i soustava rybníků, obléhající hrad ze tří stran, která vydržela až do 19. století. První brána podhradí byla přístupná po hrázi mezi dvěma rybníky, kde cesta vstupovala na zvoditý most.
Stavby byly výrazně narušeny požáry v roce 1395, 1532 a také hledači pověstného pokladu Václava IV.
V polovině 13. století se připomíná Přibyslav ze Žebráka. Podle jména
patřil k rodu Buziců, které považujeme za zakladatele hradu.
Prapředkem všech, kdo se psali ze Žebráka, z Hazmburka a z Valdeka
byl Oldřich Zajíc, který se poprvé připomíná roku 1248 a při jeho smrti
1271, kdy už hrad určitě stál - zřejmě jako majetek zmiňovaného
Přibyslava. Syn jeho Oldřich, praotec pánů ze Žebráka a Hazmburka,
zemřel roku 1281 zanechaje po sobě syna Jaroslava (1291 seděl na soudě
zemském) a bratra jeho Oldřicha, který se první psal ze Žebráka (†
1304). Zanechal po sobě dva syny - Oldřicha (1318 v přízni Jana
Lucemburského jako purkrabí hradu Pražského, 1322 seděl u soudu
zemského, pán na Zbiroze a prapředek pánů z Pihle) a Zbyňka Zajíce ze
Žebráka. Ten půjčoval králi peníze a za své služby obdržel v zástavu
panství Nyžmburské s úřadem. Král mu místo vrácení dluhu daroval vsi v
okolí, čímž velmi rozšířil Žebrácké panství. Roku 1335 obdržel jako
splátku dluhů panství Hazmburské s hradem Klapý (dnes Házmburk) a rok
nato se z Podbrdska vyprodal docela. Dne 6. června 1336 učinil smlouvu s
králem - obdržel panství budyňské (sice menší, ale výnosnější) a vzdal
se ve prospěch Koruny Žebráka a vsí k němu náležejících.
Po nástupu Karla IV. na trůn, opanoval Žebrák jeho bratr Jan
Jindřich, kníže Korutanský a do roku 1341 hrabě Tyrolský - poté zakoupil
Žebrák. (Snad držel předtím Budyni jako část rodinného jmění a směnu za
něj sám král podepsal.) Když převzal hrad, byl velmi zpustlý, načež jej
dal ihned opravovat a dostavovat. Dokonce i hradní kaple byla natolik
zdevastovaná, že se v ní mše konat nedaly. Zdvihl tak na jejim místě
novou kapli sv. Apolináře a Markéty, vyzdobil ji malováním a opatřil
velkým věnem. Svého kaplana Alberta ustanovil kaplanem místním a každý
den v ní nechal sloužit mši. (Za věno této kaple dal ves Praskolesy s
příslušenstvím.) Karel IV. toto dání potvrdil 28. listopadu 1349 a po
založení kapituly roku 1357 na Karlštejně ustanovil, aby kaple na
Žebráku se vším svým věnem byla přivtělena k děkanství Karlštejnskému.
Dne 26. prosince 1349 dostává Jan v léno Moravu, s tím, že Karlovi
pomůže dosáhnout všechna panství od koruny zastavená. Na počátku roku
1350 (4. ledna) se Jan k tomu úkolu uvoluje a zřejmě v tuto chvíli
převádí hrad Žebrák na Karla, který obratem ustanovuje, že hrad nesmí
být zastaven.
Roku 1351 onemocněl zde Karlův prvorozený syn Václav a 30. prosince
zde i zemřel. Karel na hrad zanevřel a ukázal se zde pouze jednou, 17.
června 1360, kdy zde vydal majestát.
I přes všechno zjišťujeme, že hrad Karel zastavil na několik let
Purkartovi, purkrabímu Magdeburskému (ten daroval 22. března 1358 nový
oltář kostelu Pražskému - dáno na hradě Žebráce). Roku 1360 se Karel na
hradě zdržoval - hrad byl tedy opět v rukou koruny, ale na sklonku
císařova života jej nacházíme opět v zástavě. Přibližně roku 1377 panuje
tu Petr z Vartemberka a na Kosti. V roce 1383 už nacházíme jako
majitele hradu opět českého krále, Václava IV. Ten sem častěji jezdil
teprve od podzimu roku 1389, když předtím raději pobýval na Křivoklátě.
Jako purkrabí tu působil od roku 1385 Jan Kurář.
V září 1391 vydal tu král dvě důležité listiny: Jednou povoloval
Janovi z Mühlheimu, držiteli panství Pardubského, postavení Betlémské
kaple na Starém Městě pražském a druhou, v níž povolil pražskému kupci
Kříži darovat svůj dům k vystavění této kaple a pro byt dvou kazatelů.
Cesta ze Žebráka do Prahy dne 8. května 1394 stala se mu osudnou, neb
před Berounem, v Králově Dvoře, byl zajat z popudu Zikmunda a bratrance
Jošta českými pány a vsazen do věže na Pražském hradě a pak odvezen do
Rakous. Dne 30. května 1395 (po jeho propuštění), uzavřel na Žebráku
jalový mír s českými pány. Purkrabími tu tehdy byly 1390-1394 Bohuněk
Kozlík z Drahobudic a roku 1395 Jan Lukava z Lukavice. Ještě za života
Václava, roku 1412, zde proběhla disputace o odpustkovou papežskou bulu
mezi mistrem Janem Husem a Štěpánem z Palče.
Květen 1425 znamená pro hrad několikadenní obléhání vojsky táboritů a
sirotků, kteří po zdejším nezdaru alespoň vypálili městečko Žebrák,
Hořovice a táhli dále na Plzeň. Ještě v roce 1460 nechal tehdejší
záložní majitel panství Hanuš z Kolowrat opravit hradní kapli, která
musela být znovu vysvěcena. (Tehdy měla čtyři oltáře a zvon.) Oprava
této kaple zároveň znamenala poslední větší záchrannou stavební akci na
Žebráce. Roku 1532, když na hradě nocoval Ferdinand I., zachvátil hradní
budovy požár a král s doprovodem jen s velkými obtížemi unikl. Poslední
zkázu hradu znamenalo hledání údajného pokladu Volfem Krajířem z
Krajku. Hrad zpustl a veškerý život se natrvalo přesunul do podhradí,
jež bylo v 16. století rozšířeno o pivovar, purkrabství se sídlem
hejtmana, dvůr s ovčínem, mlýn, štěpnici a cihelnu.
I přes výstavbu Točníka, podržel si Žebrák ještě přes sto let svou
přednost jako hlava panství. Teprve později ji přepustil ve prospěch
Točníka.
Osmdesátá léta 20. století znamenají zvýšení zájmu o rekonstrukci
hradu Památkovým ústavem středních Čech. Před sesutím byla zachráněna
hlavní věž, která dostala nové využití jako rozhledna. Došlo k zajištění
věže v severním předhradí, přední věže s hradbami jádra a starého
paláce. Rekonstrukce (kromě svých určitých nesporných kladů) přinesla i
necitlivé užití betonových překladů u byvalé pece centrálního vytápění,
zadní místnosti paláce a svrchního patra věže. Vše dovršilo užití
betonové oblázkové a kamenné dlažby.
